Žijeme v době velikých slibů. Které se neplní. Ještě nikdy tolik lidí a institucí nenabízelo pomocnou ruku. Kdyby se dodržoval jen zlomek slibů, museli bychom být všichni určitě už dávno a beze zbytku šťastní a nic bychom si nepřáli. A to většina z nás rozhodně není. Ale proč? Protože mnozí z nás neustále čekají, až někdo přijde a pomůže jim. Tito lidé nepochopili, že my všichni jsme sobci.

Každý je nejbližší sám sobě. Především ti, kteří předstírají, že za na nás cítí zodpovědnost. Všichni se neustále snaží využít druhé ve svůj prospěch. K nim patří i ti, kteří jsou nám obzvláště blízcí. Kdo se spoléhá na sliby ostatních? Stává se na nich závislým. Kdo neví, čeho chce v životě opravdu dosáhnout, nikdy se nevypořádá s problémy, které mu denně přináší realita.

Nikdo nikdy nedostane nic zadarmo. Všechno, čeho chceme dosáhnout, má svou cenu, kterou si musí každý zaplatit sám. Třebaže jsme všichni sobci, jen málokdo se naučí z tohoto faktu vytěžit to nejlepší. Většina lidí se úzkostlivě drží utkvělé představy. Že na tomto světě vládne láska a přátelství, upřímnost a poctivost, porozumění a vzájemný respekt. Už jen pomyšlení, že bychom měli nejprve myslet na sebe a teprve potom na druhé vyvolává mnohým z nás pocity viny.

By admin

Napsat komentář

%d bloggers like this: