99

Na první pohled je to moje město jako každé jiné, jemuž je podobných tisíce dalších. Město má své čtvrtě, svoje centrum, svoje periferie, svá nádraží, radnici, kostel, velká obchodní centra, jako i malé obchůdky, hlavní třídy, temné uličky, restaurace a obchody všeho druhu, sídliště či pavlačové domy, svůj ruch a šum, a to vše doplňují lidé, kterých jsou zde hromady, a kteří jako mravenci v mraveništi každý den se valí přes to město za svými ubohými cíli. Město má pochopitelně i svoje úřady, instituce a všemožné organizace, které jsou dominantou celé této aglomerace a dělají čest svému městu. Ale tu správnou pověst dělají městu lidé zde žijící a pohybující se v něm. V tom je toto město zvláštní.

Člověk může být jakýkoliv, ale sotva jednou vstoupí dovnitř, padne na něj duch tohoto města, který ovládne a přetvoří daného člověka tak, aby se stal jedním z davu. A tak se noví přistěhovalci, stávají jedněmi z řadových obyvatel tohoto města, a to se vším všudy. Zapadnou do toho monotónního pohybu a rytmu života, který je v tomto městě, a převezmou všechny nezbytné a potřebné rysy v chování a charakteru, aby mohli být jedněmi ze stáda, zbytečně nevyčnívali a především, aby si mohli urvat z toho města tolik, kolik jen mohou. Lidé zde dosáhnou, čeho chtějí, ale musí jejich tužby a motivační cíle být v mezích možností samotného města, nesmí překračovat hranice a limity, které byly vytvořeny.

Pokud totiž člověk překročí ony limity, nebo bude chtít něco, co jde v rozporu se zavedenými mechanismy v daném městě, přijde velmi rychlá exkomunikace daného jedince, z něhož se posléze stává odpadlík, renegát, vyvrhel společnosti či nějaký idealista. Jak je lehké žít v tomto městě, když chcete být jedním z těch mravenců v tomto mraveništi, tak je těžké v něm přežívat, pokud chcete být někým jiným. Nabízí se myšlenka, že dané město má na to vše právo. Lidé si ho vytvořili, dali do něj určité systémy, pravidla, vybudovali hodnoty a zákony, zavedli určité normy, morálku a etiku, a tak pokud se najde někdo, komu se to příčí a nelíbí, tak nikdo ho přece v tom městě nedrží, může se odstěhovat do jiného města, kde třeba to bude jiné. Anebo ať si někdo nespokojený klidně založí svoje město, které bude podle jeho představ.

To celé je hezké, a snadno se to říká, ale realita je složitější. Město totiž žije z lidí v něm pohybujících se, a každý jedinec, který opustí ono město, je velkou ztrátou. Nejde o to, že zmizí jeden člověk, jde o to, že takový člověk by mohl být příkladem pro mnoho dalších. A třeba časem by takto odešlo deset lidí, poté sto, pak tisíce, až by se jednoho dne stalo, že by město zelo prázdnotou. Město tedy hlídá každého jedince, a každý odpadlický projev hned v zárodku tvrdě potrestá. A nejen to, vštěpuje obyvatelům do hlavy, že být odpadlíkem je něco špatného a hrozného.

Touto démonizací zdravého myšlení a rozumu pak efektivně vytváří nejen oddanost a poslušnost vůči dogmatům a normám onoho města, ale dělá se z obyvatel nejlepší ochranná a preventivní složka. Lidé totiž z dané obavy a ze znechucení před nezapadajícími elementy sami udělají onu exkomunikační špinavou práci, a nejednou přispějí k tomu, se každý přizpůsobí a podřídí. Ale jak jsem již říkal, v drtivé většině případů každý, automaticky stává jedním z dalších poslušných mravenců, a začne se chovat tak, aby v tom mraveništi zapadal. Říkal jsem, že lidé se mohou odstěhovat, změnit místo bydlení či udělat vlastní město. Ale také jsem říkal, že to není tak snadné.

Předně jako toto město, je široko daleko plno stejných či podobných měst, a hledat nějaké opravdu jiné a osobité město, to je otázka exotických dalekých krajin, které navíc ani nezaručují, že by to tam mohlo být jiné. A tak člověku vlastně moc nezbývá, a musí si vybrat, buď se přizpůsobí, anebo bude exkomunikován. Složitější situace nastává, pokud se člověk narodí v tomto městě, vyrůstá v něm, přebírá jeho hodnoty, normy, zákony, učí se všemu, co považují ostatní lidé za správné, důležité a potřebné, chodí a dělá přesně to, co se má a co se od něj očekává. A tak to dělá, až jednoho dne zjistí, že to vše je jedna velká fraška.

Najednou si uvědomí, že už nechce být žádným mravencem, ale chce být mimo tuto hmyzí komunitu. Tehdy pak nastávají těžké chvíle pro takového člověka, a ve většině takových případů dochází k depresím, nepředloženým činům někdy i násilným, a nejednou to směřuje i k exkomunikaci. Zvláštní je, že ač je daný člověk plný zoufalství a frustrace, tak skrz to, že vyrostl na tomto systému, není schopen odstěhování, protože je až moc závislý na všech těch mechanismech a zákonitostech. A tak žije na okraji města a celé společnosti, a čeká na vykoupení v podobě smrti, ti naivnější věří v zázraky a štěstí.

Nastává celkem bizardní situace, daný jedinec si uvědomuje, že město ho ničí, že je někým jiným než mravencem, ale nemá sílu a vůli, aby se vymanil z jeho vlivu. Ono není ani divu, kouzlo daného města je velmi silné, a historie nepamatuje, že by se našel někdo natolik silný, kdo by dané kouzlo zlomil a osvobodil se. A i kdyby se přece jen dostal pryč z města, pořád v něm bude kus ideálů, který mu bude navždy připomínat, kde byl. Prostě rodné teritorium je fascinující místo plné jedno tvarné monotónnosti a stereotypu, kde vše do sebe zapadá, funguje jako motor v autě, a lidé znají a mají svá místa, nad kterými nepřemýšlí a neřeší je. Pokud se něco v tom pokazí, prostě se to vymění, spraví či nahradí, a život pokračuje dál. Já jsem se v jednom takovém městě narodil, prožil v něm dětství, dospívání, i dospělost.

A už od počátku vnímání své existence jsem tušil cosi divného. Nechápal jsem některé složité nenormální věci, které jiní považovali za běžné a normální. Přemýšlel jsem nad okolnostmi, nad kterými jiní ani nezavadili myšlenkami. Snil jsem o tom, co jiní považovali za divné a šílené, toužil jsem po tom, co ostatní brali za zkažené, nenormální nebo hloupé. Víc a víc jsem vnímal kolem sebe věci, které mě nepřišly normální, a naopak to, co jiní viděli jako nenormální a zvláštní, já měl za normální. Postupem času jsem pociťoval přirozenosti všude tam, kde se to zakazovalo, a viděl hezké věci v místech, které se zatracovaly. Moje zmatení mysli bylo rok od roku větší, a já se toho bál.

Měl jsem strach ze svých myšlenek a z jejich odhalení, a tak jsem upadnul v uzavřenost, a upadl do svého vnitřního světa fantazie, kde jsem snil a prožíval svou realitu. Ale něco takového nepomáhalo, protože realita kolem mě bila do celého těla a já neměl kam před ní utéci. A tak po kratším období naivního přesvědčování, že je chyba ve mně a jsem hloupý blázínek, který až moc fantazíruje a uniká mu tak skutečná realita, jsem přišel jednoho dne na to, že to, co vnímám a cítím, nejsou sny a bludy mé choré mysli, ale jsou bohužel skutečností. Ono osvícení a prozření mě nadchnulo a zaradoval jsem se, zároveň ale na mne dopadla beznaděj a frustrace. Byl jsem totiž osamělý, a nejen to, byl jsem i bezmocný vůči tomuto všemu.

Původní moje reakce byla, že jsem chtěl to celé nějak napravit a změnit. Tento boj s větrnými mlýny trval jen chvilku, než jsem narazil hlavou na tvrdou stěnu reality a uvědomil si zbytečnost a hloupost tohoto jednání. A tak jsem toužil utéci z tohoto města, vymanit se z jeho zhoubného kouzla, ale nenašel jsem buď sílu, anebo prostředky. A tak jsem tady zůstal uvězněn a tím i odsouzen k doživotnímu žaláři, ze kterého bylo úniku jen za pomoci smrti. Jak roky plynuly, moje frustrace a deprese narůstaly, a já přemýšlel, proč se to děje zrovna mně.

Byla období, kdy jsem si vroucně přál být jako jeden z těch mravenců kolem, co bez myšlenek chodí sem a tam, dělají vše mechanicky a nepřemýšlí nad tím vším. Ale pak se zas ta doba změnila v jinou, kdy jsem naopak plný znechucení a opovržení hraničící až s nenávistí proklínal všechny mravenčí lidi. Pak se to jednoho dne všechno změnilo. Bylo mi vyššími silami nabídnuto vykoupení ze svého vězení v podobě předčasné, neplánované smrti. Daný fakt sice zprvu působil děsivě, ale velmi rychle jsem si na něj zvyknul a našel v něm zalíbení.

A posléze jsem v tom našel i svou sílu a odhodlání. Fakt, že umřu dříve než ostatní, že nebudu muset čekat do hnijícího a rozpadajícího se stáří, ten mě utišoval, jako morfium zraněného vojáka osvobozoval mne. Už mi vězení nepřišlo tak těsné a kruté, a lidé kolem nepřišli takoví škrtící, už mi nevadili žádné zákony, normy a pravidla, už mě totiž všechno bylo jedno a nic jsem neřešil. Stal jsem se svobodným, ačkoliv jsem stále byl ve vězení. Onen pocit osvobození mi vnukl do duše osvícení a prozření všeho kole mne. Jak slastný to byl pocit, když jsem se nad to vše kolem mohl povznést jako orel, a vidět vše z ptačí perspektivy.

Přesto ale pořád jsem byl naživu, ve svém vězení, a tak pokaždé, když jsem nevzlétal a dosedl na zemi, abych si od toho létání odpočinul, dopadly na mě pocity beznaděje, marnosti a frustrace, aby mi připomněly, že pořád ještě jsem součástí tohoto města. Ony stavy povznesení nad tím vším mě přinášely nejen pocity svobody a volnosti, ale i ukazovaly nové skutečnosti, které jsem dřív neviděl, nebo jim nedokázal porozumět. A tak jsem den za dnem odhaloval systém a jeho mechanismy, nacházel souvislosti a spojitosti v chování mravenčích obyvatel a shledával geniální zákonitosti v tomto celém světě spočívajících na využívání slepých a hluchých lidí. A pak mě to jednoho dne trknulo. Co kdybych sepsal vše, co jsem viděl a vnímal.

Co kdybych napsal vše o životě? Třeba jednoho zmizí tato města a nahradí je jiná, kde už lidé budou žít lidsky a jinak, a třeba to tehdy někdo najde a bude mít nějaké důkazy o tom, jak se žilo kdysi, třeba to jednou bude číst někdo jako já, kdo je uvězněn a pomůže mu to. Třeba to ale nikomu nepomůže, ani to nikdo nebude číst, ale i tak to přesto jednomu člověku pomůže mě! Když jsem přemýšlel, o čem bych měl psát, jsem dlouho nevěděl, co by to mělo být. Myšlenek a nápadů byly stovky, ale přesto jsem nedokázal najít něco, co by to celé odstartovalo.

Je vždy těžké udělat první krok. Ale jak se jednou udělá, ty další už jdou samy. Systém do hlav svých mravenčích lidí zanesl jednu zvláštní závislost, která se v lidech rozmohla až do roviny posedlosti. Jedná se o závislost na velikém konzumování hodnot. Ačkoliv byla ona závislost rozdílná v každém časovém období lidstva, tak pořád měla stejné principy a mechanismy. V lidech se zakořenil už od pradávna názor, že ten, kdo má vše, co potřebuje, má více moci, více přepychu a větší možnosti, jak si užít všeho možného, jako se i zaopatřit a zajistit si klidnější a lepší život. Jak staletí plynula, toto vše se vyvíjelo v závislosti na tom, jak se vyvíjela lidská společnost a její struktura, až to dospělo do současných dob, kdy to celé dosahuje nebývalého maxima.

Ano, troufám si tvrdit, že nyní je ona závislost na konzumu největší, a až jednou přejde, dosáhne velkého pádu. Systém onu konzumní závislost zprvu přirozenou, později vnuknutou lidem, začal velmi rychle využívat, neboť to byl jeden ze spolehlivých prostředků, jak zotročit svoje obyvatele, aniž by bylo třeba nějakých větší represí, zákonů a norem. Lidé se totiž rádi nechali opít pocitem, že mohou mít víc než ti kolem, stačilo jen, když by měli více majetku a větší pozemek. Z konzumu hodnot se tak stal časem měřící prostředek lidské velikosti. Ale nejen to.

Byl i ukazovatelem lidské úspěšnosti, slávy, inteligence, rozumu, dokonce i povahy, osobnosti a charakteru. Prostě lidé tam, kde chtěli vidět něco kladného a dobrého, vždy dali konzumní závaží, a pokud se dané závaží převážilo ve prospěch dané okolnosti, bylo to vše v pořádku. Ale běda, jak dané závaží se nepohnulo! Všechno pak bylo zavrhnuto, popliváno a ocejchováno známkou méněcennosti a podřadnosti. Systém rychle v tomto vycítil velký zdroj své moci a vlivu, a tak se časem vytvořila zvláštní nemoc, kterou jsem si nazval konzumní chřipkou. Její symptomy jsou jednoduché, avšak o to více drtivě dopadají na lid.

Při pohledu na konzumní výhody lidé ztrácí svůj rozum, svoje typické uvažování a chování. Jejich mysl se zatemní o to více, čím více lesku mají před očima. V současnosti tato nemoc ale zmutovala natolik, že už není třeba ukazovat konzumní výhody, a většinou stačí jen dát představu a vizi o konzumních výhodách. Lidé pak takto postižení, nevnímají bolest, strach, dokonce ani svoje city, mnohdy jsou schopni pod vlivem dané nemoci dělat zlé a špatné skutky, ubližovat nevinným, dokonce i nejbližším. Z dané nemoci se pak těžko dostává, a pokud to člověka úplně nezničí, zanechá to trvalé následky.

Systém důmyslně pochopil, že tady je velký zdroj moc a nadvlády nad mravenčími lidmi, a tak se naočkovalo každému obyvateli kousek oné nemoci. Lidé se tak odmala stali závislými na konzumních výhodách, hlavně pak byli jeho otroky a uctivými sluhy. A když se vezme v potaz, že drtivá většina; výhod, moci, bohatství, slávy atd. patřila mocným ideologickým autoritám je na bíle dni, komu de facto doopravdy lidé sloužili a otročili. Moderní člověk je citlivý na slovo otroctví. Pramení to z toho, že se považuje za svobodomyslného, spravedlivého, osvíceného a pokrokového člověka, v němž není žádné místo pro; přezíravost, nadřazenost, pohrdání, pýchu atd. Ale realita je jiná.

Nemůže být svoboden ten, kdo je závislým na něčem, co patří někomu jinému. Nemůže být svobodomyslný ten, kdo při představě, že by vše hodnotné bylo jeho, ztratí svou soudnost mysli a bude jednat proti svému přesvědčení, zdravému rozumu i vlastní povaze. Nemůže být spravedlivý ten, kdo pro konzumní výhody je schopen spravedlnost poplivat, nemůže být osvícený ten, kdo si nechá zatemnit mysl a oči pro konzumní výhody, a konečně nemůže být pokrokový ten, kdo je posedlý a ovládaný konzumními výhodami, jako tomu se dělo u lidí už před mnoha tisíci lety. Lidská mravenčí společnost po čase samovolně, si vytvořila svou vlastní hierarchii, založenou na konzumních výhodách, kterou i posléze uznávala více než to, co bylo nastavené samotným systémem.

Ono rozdělení lidí bylo většinou na tři skupiny. Na chudé, bohaté, a pak ty uprostřed, co nebyli dost bohatí, aby byli bohatými, a zároveň nebyli ani dost chudí, aby byli mezi chudými. Systém své mravenčí lidi v tomto jejich rozdělení nechal, jak jim i oddělil kus své moci, jako to děláváme, když se s někým podělíme o tabulku čokolády. Čas od času se stalo, že ti uprostřed se spojili a intrikami, půtkami, pomluvami a nečestnými způsoby sebrali bohatým jejich moc, která se jim darovala. Ovšem byli natolik hloupí a krátkozrací, že si nedokázali z toho vzít nikdy víc, než na co myslela jejich požitkářská a sobecká touha. A tak se brzo vrátila sebraná moc zpátky bohatým, při čemž chudým se naslibovalo, že vše bude spravedlivější a lepší.

A ti uprostřed spokojení, že mají drobky z toho žvance, se povýšeně producírovali po ulici. Ten měl z toho nejvíce, protože třenice odkláněly mravenčí lidi od toho, aby se zajímali o to, kde je zbytek veškeré moci a peněz, jako je to udržovalo v patřičné porobě a poslušnosti. Ona závislost ovládala člověka. A nejen to, bujela a sílila s tím, jak bohatý daný člověk byl. A naopak, čím chudší byl člověk, tím méně podléhal zlatému zaslepení a více byl lidskou bytosti s city, rozumem a pochopením. Prostě a jednoduše, tam kde byl konzumní nadbytek, city a rozum šly pryč. Ale vždy platilo, že sotva se někomu ukázal konzumní nadbytek, probudila se v každém člověku ona konzumní chřipka.

Systém ale pamatoval i na situace, kdy člověk nebude tolik závislým na zlatě, nebo dokonce bude mít vrozenou imunitu na konzumní chřipku. Ano, i takoví se objevovali, a nebylo jich málo. Proto se vytvořil obrovský systém s mnoha účinnými mechanismy, pomocí kterých se vytvořila konzumní nová závislost lidí. Onen systém spočíval v tom, že pokud chtěl člověk mít základní životní hodnoty pro žití ve městě, pokud chtěl mít klidný život, pokud chtěl mít nějaké bydlo a pokud chtěl celkově přežít důstojně, musel přijmout diktát konzumu.

Daný systém tak efektivně zapojil konzum do všech těch základních životních hodnot, do bydlení, do klidného života, a tak pokud člověk toto vše chtěl mít, musel si nechat naočkovat konzumní horečku a stát se závislým, protože byl nucen hromadit hodnoty a mít je jako životní potřebu. Logicky pak platilo, že čím více toho každý měl, tím více se mu toho pak dostávalo. A tak i přesto, že daný člověk zprvu neviděl nic dobrého na konzumu a jeho závislosti, posléze chtě, nechtě začal sloužit a otročit konzumu, protože jinak by nepřežil v daném konzumním systému.

By admin

%d bloggers like this: