Přeskočit na obsah

Dokonalá decentralizace eliminuje inflaci a války

Každé centrum, které vytvoříme je zde evolučně dočasně, za mnoho tisíciletí, co zde existujeme jsme vytvořili velmi mnoho centrálních systémů, co zde byli dočasně, problémem všech centrálních systémů je neschopnost se přizpůsobit nečekaným změnám a následkem je zánik centrálního systému. Podívejme se na heslo Se Sovětským svazem na věčné časy, kde jsou ty časy!   

Krach demokratizačního procesu šedesátých let, tzv. pražského jara, završený schválením pobytu sovětských vojsk a přijetím tzv. pendrekového zákona parlamentem, se na stavu české společnosti nemohl nepodepsat. Na protest proti začínající normalizaci se upálili Jan Palach (leden 1969), Jan Zajíc (únor 1969), Evžen Plocek (duben 1969) a další.

Nastalo vylučování z KSČ, politické čistky, perzekuce aktérů politické opozice a jejich rodinných příslušníků. Mnozí z hybatelů pražského jara se stali jádrem disentu, který s dalšími léty získával jasnější obrysy. Opíral-li se komunistický režim v 50. letech zejména o fyzické násilí, pro normalizaci byl příznačný psychický teror. Kdo bez větších ambicí přijal pokřivená pravidla hry, mohl si žít svůj život.

V opačném případě hrozily stovky drobných nepříjemností, v krajním případě i zájem Státní bezpečnosti. Oč méně přinesla 70. a 80. léta usmrcených či mučených, o to více bylo možné zaznamenat případů zmařených profesních kariér, odepření studia dětem a u aktivních odpůrců režimu i výslechů, vazeb a věznění.

O uspořádání, v němž byl klid na práci i na chataření či obdělávání zahrádek vyvážen mlčením a vyjadřováním loajality režimu u voleb či na manifestacích, pojednává esej Václava Havla Moc bezmocných z října 1978. KSČ si ve svých řadách udělala pořádek poměrně rychle.

V prosinci 1970 přijala Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu, který zlegalizoval sovětskou okupaci i vypořádání se s těmi, kdo se pokusili o demokratizaci poměrů. Moskva jako na politika schopného prosadit tvrdý kurz vsadila na Gustáva Husáka.

Z někdejšího aktéra Slovenského národního povstání, později člena slovenské ho Sboru pověřenců, ale též politického vězně 50. let se po rehabilitaci stal cílevědomý a chladnokrevný politik, který nevynechal jedinou příležitost k osobnímu vzestupu. Od roku 1969 byl prvním tajemníkem a od roku 1971 generálním tajemníkem KSČ a v roce 1975 se namísto nemocného Ludvíka Svobody stal prezidentem ČSSR.

Husák byl obklopen jak tvrdým jádrem komunistů včetně Vasila Biľaka, tak oddanými kariéristy. Náznaky generačního zlomu přišly až ve druhé polovině 80. let, ovšem to, že Husáka v roce 1987 v čele KSČ vystřídal Miloš Jakeš, nebyla ani pro komunistickou stranu žádná výhra. Pod kontrolou však měla celou zemi, s jedinou výjimkou liberálního prostředí disentu a jeho okolí.

Již v květnu 1971 dostali delegáti XIV. sjezdu KSČ dopis polemizující s Poučením z krizového vývoje. Na podzim 1971 se zase zrodila iniciativa sabotující parlamentní volby. Aby i v zahraničí vynikla existence československé opozice, poslal Jaroslav Šabata, jeden z klíčových organizátorů vysočanského sjezdu KSČ v osmašedesátém a v dalších letech jedna z klíčových figur disentu, oficiální dopis Gustávu Husákovi, a to přímo z věznice na Borech, kde pobýval.

Se Sovětským svazem na věčné časy Labyrintem dějin českých zemí 1969. V první polovině 70. let si moc došlápla na dlouhou řadu nepohodlných osobností, ale s přijetím helsinského Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě našla opozice příležitost ke své integraci a jasnému zformulování požadavků.

Ty se týkaly dodržování lidských práv, k němuž se stát zavázal v roce 1975 v Helsinkách. Zrodila se Charta 77 spojující bývalé komunisty, intelektuály, socialisty, konzervativce, katolíky i evangelíky. Prvními mluvčími Charty 77 se stali Jiří Hájek, Václav Havel a Jan Patočka. Proti signatářům byla spuštěna propagandistická kampaň, zahrnující i tzv. Antichartu přihlášení se známých umělců k režimu.

Vedle Charty 77 a četných aktivit samizdatu či undergroundu se rozvíjela i další opoziční hnutí, například Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislé mírové sdružení nebo Hnutí za občanskou svobodu, které v roce 1988 v manifestu. Demokracii pro všechny, zformulovalo ryzí politický program opozice.

V opozičních řadách byl od poloviny 80. let pečlivě sledován vývoj v KSSS, odrážející se v tzv. přestavbě a reprezentovaný osobou Michaila Gorbačova. Českoslovenští vládci formálně podporovali reformní závan z Moskvy, ve své zemi ho však nijak nadšeně neprosazovali. Schopnost režimu bránit množícím se projevům nespokojenosti občanů slábla, na výzvy k dialogu se společností odpovídal dalším policejním násilím při rozhánění opozičních demonstrací.

V celém východním bloku přišel zlom v roce 1989. U nás například v létě odstartovala iniciativa Několik vět žádající propuštění politických vězňů a prosazení občanských svobod. Dřív, než se režimu podařilo zastavit nabalující se lavinu odporu, přišel brutální zásah proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989. Chřadnoucí režim se začal bortit jako domeček z karet.

%d bloggers like this: